Motto
Italsky violino, česky housle. Z hudebních nástrojů jsou na nejvyšším stupni dokonalosti. Jsou nejvýznačnějším smyčcovým nástrojem, o němž rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba řekl:
“... v muzice jsou nástrojem tak potřebným, jako v lidském obcování chléb vezdejší.“

 

 

Historie

Ačkoliv se vědě dosud nepodařilo přesně vymezit vznik houslí, lze říci, že kolébkou houslařství se v první polovině 16. století stala severní Itálie. Italská houslařská škola tak dala světu řadu Mistrů, jejichž sláva přetrvala věky.

Z Itálie se postupem času rozšířilo houslařství do Tyrolska, Bavorska a odtud již byl krůček do Čech. Zde počátkem 18. století vzniká vynikající pražská škola, která spojuje umění houslařů italských i německých a postupně si vytváří vlastní houslařský rukopis. Byli to zejména Tomáš Edlinger, Jan Oldřich Eberle či Jan Jiří Hellmer, jehož housle prý vlastnil i Beethoven. Z pozdějších pak vynikli houslaři Tomáš Ondřej Hulinzky, Kašpar Strnad, Antonín Sitt, Ferdinand August Homolka či Karel Boromejský Dvořák.

Z novodobých českých houslařů se prosadily hlavně rody Špidlenů, Pilařů, Vávrů či další jednotliví Mistři houslaři (podrobnější údaje a seznam mistrů houslařů lze nalézt ve speciální literatuře jako např. v knize Karla Jalovce Čeští houslaři z roku 1955).

 

 

Současnost

Cenné nástroje ožijí v projektu, který vedle hudby nabídne zajímavé a poutavé informace o tvůrcích houslí i době, ve které tyto nástroje spatřily světlo světa. Návštěvníci koncertu si houslové klenoty budou moci nejen poslechnout, ale i prohlédnout.

Představením nástroje - houslí chceme přiblížit a podat zajímavé svědectví o lidech, kteří je vytvořili a zároveň představit kulturní život doby, ve které vznikly. Vždyť stvořitelé houslí žili v určité historické epoše, kde byli bezprostředně spjati s interprety a skladateli a ti zase odráželi kulturně společenské a politické klima své doby.

Projekt „VIOLINO“ umožní ojedinělý pohled na kulturní vyspělost Prahy, celých Čech a Moravy a představí jejich historické proměny v rámci společné evropské kultury několika staletí.

 

 

Poprvé ožil představovaný projekt pod názvem Slavné pražské housle (FAMOUS PRAGUE VIOLINS). Tohoto CD se v průběhu 12 měsíců prodalo 10 800 nosičů, což je v tzv. vážné hudbě jev zřídkakdy vídaný. Podle prodaného počtu nosičů tento projekt získal Zlatou desku. J. Svěcený na tomto kompaktním disku zachytil zvuk pražských houslí 18.- 20. století ve skladbách Františka Bendy a Antonia Vivaldiho.

Posluchači však mohou nejen obdivovat zvuk šesti pražských mistrovských nástrojů, ale díky obsáhlé bukletě také vidět tyto housle perfektně barevně vyfocené a přečíst si ve třech jazykových mutacích o jejich historii. V současné době jsou na trhu další čtyři kompaktní disky s touto tematikou
- Slavné pražské housle II., na kterém je další šestice pražských houslí zachycena v hudbě W.A.Mozarta,
- Německé, rakouské a české housle,
- Slavné české housle,
- Slavné evropské housle.

(Že se jedná o unikátní „kousky“ vysoké hodnoty není třeba pochybovat: housle Jana Oldřicha Eberleho byly vyrobeny v malostranském domě U tří housliček v roce 1737, houslaři Kašparu Strnadovi, jehož housle z roku 1802 znějí na tomto CD, se říká pro jeho kvalitu „český Stradivari“, housle K.B.Dvořáka z roku 1890 nesou velmi nápadné znaky francouzských nástrojů, neboť tento věhlasný Mistr působil v Paříži u špičkových francouzských houslařů, atd.)

 

---

 

Housle jsou jako člověk. Stačí s nimi zle pohnout a stůňou.

Housle mají duši. Stačí, aby se špalíček vložený mezi vrchní a spodní desku nazývaný „duše“ o milimetr pohnul, a housle hrají jinak.

Každé housle jsou jiné, tak jako lidé. Jsou z konkrétního dřeva, které ač na první pohled vypadá stejně, je pokaždé jiné.

Housle lze přirovnat k ženě. Mají-li být pěkné, musí mít krásnou hlavu, dlouhý štíhlý krk, správně klenutý korpus a namísto půvabně dlouhých nohou, dlouhý a krásný tón.

S houslemi je to jako se ženou. S některou navážete kontakt hned, jinou dobýváte třeba i půl roku. Totéž platí o houslích. Některé snášejí a dokonce potřebují tlak, jiné naopak. Na to, co potřebují, je třeba trpělivost a snaha objevit, co dělá interpret špatně, co nástroj nechce.

Na housle se dá hrát i dívat. To je jejich výhoda i kouzlo zároveň.

Každý zásah do houslí je operace. I když se zdaří, nikdy už to není jako předtím. Občas je to lepší, často však horší. Jde o zásah do těla a záleží na doktorovi.

Ten, kdo housle v 16. století vymyslel, byl génius. Vznikl výtvor, jenž se od té doby nezměnil. Všechny pokusy o vylepšení ukázaly, že nejsou dobré. A tak se dnešní houslaři vracejí ke vzorům z konce 17. století.

 

Text: Jaroslav Svěcený